První odstavec se především týká poskytovatelů AI systémů. Tedy těch, kdo AI systém vyvíjejí nebo ho pod svým jménem uvádějí na trh či nabízejí k používání a řeší poměrně běžnou situaci.

Už nyní to známe. Voláme nebo píšeme přes chat do banky, operátorovi, na úřad nebo do zákaznické podpory a na druhé straně se ozve:

„Dobrý den, jsem virtuální asistent/ka…“

Jiná situace by nastala, kdybych si myslel, že mluvím s živým pracovníkem, když ve skutečnosti odpovídá systém AI. A já bych na to nebyl upozorněn, nebo bych podle okolností očekával, že budu mluvit s živým pracovníkem.

Jednoduše řečeno, pokud je z okolností jasné, že budu komunikovat se systémem AI, další upozornění nemusí být vždy nutné. Pokud to z okolností jasné není, je potřeba, aby byl člověk upozorněn nejpozději při první interakci se systémem AI.

Druhý odstavec se opět týká hlavně poskytovatelů AI systémů a vztahuje se k méně viditelné části pravidel.

Pokud takový systém vytváří nebo upravuje zvuk, obraz, video nebo text, nemá to být tak, že běžný uživatel musí technickou stopu do výstupu doplňovat ručně. Technické označení má být zabudované už v samotném nástroji.

Nemusí jít o nápis přes obrázek. Nemusí jít ani o viditelnou poznámku pod textem. Může jít o metadata, digitální vodoznak, informaci o původu obsahu nebo jinou technickou stopu, kterou běžný člověk při čtení nebo sledování ani neuvidí.

Smyslem je, aby šlo později technicky poznat, že obsah vznikl nebo byl upraven pomocí AI.

Zároveň to neplatí pro každou drobnou úpravu. Pokud AI jen pomůže se standardní editací a podstatně nezmění obsah ani význam, může jít o situaci mimo tuto povinnost.

Výjimka se týká také některých zákonem povolených systémů používaných při odhalování, prevenci, vyšetřování nebo stíhání trestných činů.

Přijde mi důležité, že AI Act počítá i s technickou proveditelností. U obrázku, videa nebo zvuku si technickou stopu dokážu představit snáz. U textu je to složitější, protože se dá snadno zkopírovat, zkrátit, přepsat nebo přeložit.

Tento odstavec se začne používat od 2. srpna 2026. U některých generativních AI systémů, které už byly na trhu před tímto datem, se u technického označování výstupů uvádí přechodné období do 2. prosince 2026. Neznamená to tedy, že se článek 50 začne řešit až v prosinci.

Třetí odstavec řeší situaci, kdy AI vyhodnocuje člověka.

Může jít například o systém, který se snaží z výrazu obličeje, hlasu, chování nebo jiných biometrických údajů odhadnout emoce, náladu, stres, pozornost nebo zařadit člověka do určité kategorie.

Tato povinnost se týká hlavně toho, kdo takový systém používá nebo nasadí ve své službě, firmě, instituci nebo prostoru. Člověk má být informovaný, že je takovému systému vystavený.

Jednoduše řečeno, pokud mě AI vyhodnocuje podle obličeje, hlasu nebo jiných osobních projevů, nemělo by se to dít nenápadně za mými zády.

Nestačí ale říct jen: „informovali jsme vás“. U těchto systémů je potřeba dávat pozor i na jiné části AI Actu.

Samotná informační povinnost podle článku 50 se začne používat od 2. srpna 2026. Některé zakázané způsoby použití AI podle článku 5 začaly platit už dříve, od února 2025.

Například některé způsoby rozpoznávání emocí na pracovišti nebo ve škole mohou být podle AI Actu zakázané. Stejně tak nestačí jen označit systém, který by lidi sociálně bodoval nebo je biometricky zařazoval způsobem, který zasahuje do chráněných charakteristik.

Jinými slovy: třetí odstavec říká, že člověk má být informovaný. Jiné části AI Actu ale mohou říct, že konkrétní použití je zakázané nebo vysoce rizikové.

A protože se tady často pracuje s osobními nebo biometrickými údaji, vstupuje do hry také ochrana osobních údajů.

Výjimka se týká některých zákonem povolených systémů používaných při odhalování, prevenci nebo vyšetřování trestných činů. Ani tady ale nejde o volnou výjimku pro jakékoliv použití. Důležitý je zákonný základ a účel použití.

Čtvrtý odstavec je pro běžné používání AI asi nejdůležitější. Už neřeší technickou stopu schovanou v souboru, ale označení pro člověka. Tedy situaci, kdy někdo AI obsah zveřejňuje a člověk má poznat, že obsah byl vytvořený nebo upravený pomocí AI. Neznamená to ale, že se musí označovat každý výstup z AI.

V běžné řeči bychom řekli, že povinnost má uživatel. Přesnější ale je, že nejde o každého člověka, který si jen otevře AI nástroj. Důležitý je účel, odpovědnost a kontext použití. Pokud AI používám čistě osobně a neprofesionálně, je to jiná situace než použití ve firmě, službě, kampani, článku, projektu nebo veřejné komunikaci.

První část se týká obrazu, zvuku a videa. Hlavně deepfake obsahu. Když se řekne deepfake, hodně lidí si představí video, kde známá osobnost říká něco, co nikdy neřekla. To je dobrý příklad. Stejně tak může jít o hlas, který napodobuje konkrétního člověka, nebo obrázek, který vypadá jako skutečná fotografie události, která se nikdy nestala. Jednoduše řečeno: vypadá nebo zní to jako realita, i když to realita není? Není to právní test, ale pro základní orientaci to pomáhá.

Zároveň ale platí, že ne každý AI obrázek je deepfake. Když vytvořím zjevnou ilustraci, abstraktní vizuál nebo obrázek, který se netváří jako skutečný záznam reality, nemusí jít o deepfake. Rozhodující je hlavně to, jestli obsah může působit jako skutečný záznam osoby, věci, místa, subjektu nebo události, i když skutečný není.

Druhá část čtvrtého odstavce se týká textu. A tady je dobré říct jednu věc hned: neplatí, že se musí označovat každý text, se kterým nám AI nějak pomohla. AI Act mluví o textu vytvořeném nebo upraveném AI, který je zveřejněný za účelem informování veřejnosti o záležitostech veřejného zájmu. Typicky může jít o texty k politice, veřejné správě, zdraví, bezpečnosti, životnímu prostředí, veřejným službám nebo jiným tématům, která mají význam pro veřejnost. Naopak běžný interní návrh, pracovní poznámka, osobní text nebo pomocný podklad do práce do této situace obvykle spadat nebude.

Důležitá je také lidská nebo redakční kontrola. Pokud AI pomůže připravit návrh, ale člověk text zkontroluje, upraví, zasadí do kontextu a převezme za něj odpovědnost, je to jiná situace než automatické zveřejnění AI textu bez lidské kontroly. AI může pomoci. Odpovědnost za sdělení ale nemůže jen tak zmizet.

U uměleckého, tvůrčího, satirického nebo fiktivního obsahu je pravidlo mírnější. Informace o tom, že obsah vznikl nebo byl upraven pomocí AI, má být uvedená vhodně, ale nemá zbytečně ničit samotné dílo. Satira ani fikce tedy nejsou úplně mimo pravidla. Jen se u nich označení řeší citlivěji. Výjimka se týká také některých zákonem povolených použití při odhalování, prevenci, vyšetřování nebo stíhání trestných činů.

Pravidla podle článku 50 se začnou používat od 2. srpna 2026. U čtvrtého odstavce je ale podle mě důležitější pochopit, kdy se označení opravdu řeší. Ne každý AI výstup se musí označovat, ale pokud AI obsah může působit jako skutečný záznam reality, nebo pokud AI text informuje veřejnost o veřejně důležitém tématu bez lidské či redakční kontroly, člověk má vědět, že obsah byl vytvořený nebo upravený pomocí AI.

Jak může označení vypadat v praxi

Tady mohou pomoct ikony Evropské komise. Neberu je jako kouzelnou nálepku, která všechno automaticky vyřeší. Spíš jako praktickou pomůcku, aby člověk rychle poznal, jestli byla AI použita, jestli celý obsah vytvořila, nebo jestli upravila původní materiál.

Můžete si stáhnout zip soubory se všemi ikonami ve všech variantách ve formátech SVG a PNG.

Já osobně bych u českého publika k ikoně doplnil český popisek. Například „Vytvořeno pomocí AI“ nebo „Upraveno pomocí AI“. Pokud může obsah vidět i zahraniční publikum, dává smysl dvojjazyčné označení, například „Vytvořeno pomocí AI / Created with AI“.

Pátý odstavec neřeší další nový typ AI obsahu. Spíš říká, jak mají být informace z předchozích odstavců člověku předané.

Nestačí tedy, aby informace někde formálně existovala. Neměla by být schovaná hluboko v obchodních podmínkách, napsaná tak nenápadně, že si jí člověk běžně nevšimne, nebo uvedená až ve chvíli, kdy už komunikace proběhla nebo člověk obsah viděl.

Smysl je jednoduchý. Pokud má člověk vědět, že komunikuje s AI, že je AI systémem vyhodnocován, nebo že se dívá na obsah vytvořený či upravený pomocí AI, má se to dozvědět včas a srozumitelně.

U chatbota to může být úvodní věta. U hlasového asistenta oznámení na začátku hovoru. U deepfake videa viditelný popisek. U textu, který podle čtvrtého odstavce označení vyžaduje, poznámka u článku nebo příspěvku. U systému pro rozpoznávání emocí upozornění dřív, než je mu člověk vystavený.

AI Act zároveň připomíná i přístupnost. Tedy aby informace nebyla srozumitelná jen pro část lidí, ale aby byla podaná způsobem, který odpovídá i požadavkům na přístupnost.

Transparentnost nemá být formalita. Má člověku reálně pomoct poznat, že je ve hře AI.

Šestý odstavec podle mě připomíná jednoduchou věc. To, že člověka informujeme o použití AI, ještě neznamená, že je tím automaticky všechno v pořádku.

Označení pomáhá s transparentností. Nemá ale fungovat jako omluvenka pro samotný obsah nebo způsob použití AI.

Když firma nasadí chatbota a jasně uvede, že člověk komunikuje s AI, může tím řešit jednu část informační povinnosti. Pokud ale chatbot pracuje s osobními údaji zákazníků, musí se řešit také ochrana osobních údajů.

Podobně když někdo označí deepfake video jako vytvořené pomocí AI, neznamená to, že může bez problémů použít podobu nebo hlas jiné osoby, poškodit její pověst nebo šířit klamavý obsah.

Jednoduše řečeno: označení říká člověku, že je ve hře AI. Neříká ale samo o sobě, že je daný obsah bezpečný, pravdivý nebo právně bez problémů.

Článek 50 je jedna vrstva pravidel. Vedle něj mohou vstupovat do hry další části AI Actu, ochrana osobních údajů, ochrana spotřebitele, autorské právo, občanskoprávní nebo trestní odpovědnost a také další vnitrostátní předpisy podle toho, kde a jak je AI použitá. V českém prostředí tedy může vedle AI Actu záležet i na českých zákonech a na konkrétní situaci.

Sedmý odstavec už neřeší další konkrétní situaci, kdy má být člověk informovaný. Spíš říká, že k označování a rozpoznávání AI obsahu mají vznikat praktické postupy.

Proto se mluví o kodexech správné praxe. Ty mají pomoct převést obecná pravidla do praxe, aby poskytovatelé nástrojů i ti, kdo AI systémy používají pod svou odpovědností, měli jasnější představu, jak pravidla plnit.

Nejde tedy o další povinnost typu „označ tento konkrétní obrázek“. Je to spíš snaha sjednotit praxi, aby se pravidla nevykládala pokaždé jinak.